Datum prezentování: 2002-10-18
Počet zobrazení: 3787

Virus Epstein-Barrové

ebv-virion.jpg

Virus Epstein-Barrové (EBV) je onkogenní herpes virus vyvíjející se spolu s lidmi po miliony let. Tato dlouhá spoluexistence vedla k dokonalé adaptaci viru na svého lidského hostitele. Tím se stal jedním z nejúspěšnějších parazitů.

Virion EBV je tvořen membránovým obalem, který umožňuje viru nalezení buňky pro kterou je uzpůsoben (vnímavé buňky) a přisednutí na její membránu. Poté dochází ke splynutí obalu viru a membrány buňky, přičemž je do buňky vpravena kapsida, která je uvnitř membránového obalu viru. Vlivem enzymů v buňce dojde k rozložení kapsidy a tím i k odkrytí molekuly DNA, která v ní byla schována.

Celý životní cyklus EBV je složen z latentní a lytické fáze. Latentní fáze umožňuje viru dlouhé přežívání v těle hostitele, kdy svou molekulu DNA začlení do genetické výbavy buňky. Dceřiné buňky mají shodnou genetickou výbavu jako mateřské, proto dochází zároveň i k replikaci DNA viru. Tato genetická změna je v některých případech příčinou vzniku maligních nádorů. Onkogenní viry jsou schopny díky svým genům způsobit "nesmrtelnost" buňky. Normálně se dělící buňka má geneticky danou svou délku života (kolikrát se může rozdělit, než nastane fyziologická smrt). V případě napadené buňky nedochází k jejímu zániku a tedy se dělí nepřetržitě. Mechanismy zabraňující dělení buněk jsou neúčinné, protože dochází ke změně charakteristického povrchu buňky. Buňka se množí neomezeně a tím vzniká nádor. EBV napadá B-lymfocyty a proti zneškodnění se chrání silným omezením exprese vlastních genů, podle kterých by byl jinak rozpoznán ostatními buňkami a zneškodněn. Lytická fáze umožňuje viru replikaci a jeho přenos. Nicméně téměř u všech lidí navozuje EBV neškodnou doživotní nákazu. Jsou známy 2 typy EBV kolující v lidské populaci. Mají různé sekvence DNA a jsou v populaci zastoupeny rovnou měrou.

Přes 90% dospělých na světě je infikováno EBV, jehož následkem je trvalá infekce B-lymfocytů a jeho doživotní uvolňování do slin. K prvotní infekci dochází již v dětství přenosem slin mezi členy rodiny. U ¾ infikovaných mladistvých osob se pak prvotní infekce projeví v podobě infekční mononukleózy. Osoby které nebyly infikovány v dětství se zpravidla nakazí líbáním v mládí, proto je infekční mononukleóza známá jako nemoci z líbání. Není však vyloučen ani přenos pohlavním stykem a krví. Prožití infekční mononukleózy těsně souvisí se zahájením sexuálního života a s vyšším počtem sexuálních partnerů.

Infekční mononukleóza je jednou z častých příčin vleklého onemocnění mladistvých a mladých dospělých. Po měsíci inkubace se mohou objevit příznaky nemoci podobě horečky, bolení v krku, zduření krčních uzlin, zvětšení sleziny, jaterní nefunkčnost a únava. Úmrtí na infekční mononukleózu je velmi vzácné, přesto však existuje i vzácná forma infekční mononukleózy, která je smrtelná. Nejčastěji jí jsou postiženi mladí muži s poškozeným chromozomem X. Nákaza vede k odumření jaterních buněk způsobené masivním vznikem toxických látek, které vyvolají velice rychlou smrt. Léčba toho akutního syndromu je velmi obtížná, je zde možnost transplantace jater, ale jen s 50% úspěšností. Závažnější následky infekční mononukleózy vyvolávají nervové komplikace, zúžení dýchacích cest, poškození sleziny, arytmie srdce, selhání jater a následné bakteriální infekce. Po nemoci se obvykle dostaví únava a spavost. Po prodělání nemoci má tělo vytvořeno již dostatek protilátek, aby nedošlo k jejímu opětovnému vyvolání.

Infekce EBV je zodpovědná za některé další choroby. K nejzávažnějším patří nádorová onemocnění, jako je karcinom nosohltanu vyskytující se u obyvatel jižní Číny, Indonésie, Vietnamu a u Eskymáků. Dále je původcem karcinomu žaludku, nádoru slinných žláz a karcinomu prsu. Kromě infekční mononukleózy způsobuje další onemocnění spojené s napadením B-lymfocytů jako je Hodgkinova nemoc nebo Burkittův lymfom, které se převážně vyskytují v oblastech Afriky a v rozvojových zemích.

EBV je problémem i při transplantacích. Pacientům musí být před operací podávány preparáty na snížení imunitního systému, aby nedošlo k odmítnutí transplantátu. V případě že dárce je nositelem EBV, může se projevit u pacienta silná forma infekční mononukleózy a další post-transplantační komplikace.

Lidé nakažení virem HIV jsou zpravidla trvale nakaženi EBV. Projevy EBV jsou u těchto lidí silnější díky jejich sníženému imunitnímu systému a značnou měrou se podílí na samotné nemoci AIDS.

Po mnoha letech úsilí existují dnes dva kandidátní na vakcíny proti EBV. Není však shody v tom, jak a kdy mají být provedeny, protože se liší názory výrobců a zdravotníků. Zatím co vědci přiřazují prioritou léčení nádorů související s infekcí EBV v rozvojových zemích, z finančních důvodů výrobci chtějí uplatnit vakcínu k prevenci infekční mononukleózy v bohatších vyspělých zemí. Každopádně si na očkování proti infekční mononukleóze budeme muset ještě chvíli počkat.

© Jan Virt